Stříbrná luno,
vítězně kráčíš
po nebes sklonu
jak v zrcadle se
zhlížejíc v moři.
Tvůj štít plá jasem:
viď, krása samá
a poesie
ti připjaly jej
k junnému boku?
Ó, štít kdy zvedne
pravdy a krásy
bloudící lidstvo,
obrní ňadra
raněná pýchou?
Kdy odhodí vše
krvavé zbraně,
a v světě šírém
vítězit bude
soucitem, láskou? –
Ó posviť lidstvu,
stříbrná luno,
na bludné dráhy –
v moře chyb lidských
nasypej jasu!