Staroba vešla
do jizby mojí,
kdy, ani nevím:
za stolem sedí,
dívá se na mne
vyhaslým zrakem.
„Co se tak na mne
zkoumavě díváš?“
nevlídně ptám se.
„Co na mně vidíš?
nelíbím se ti?“
„Líbíš, ba, líbíš,
bezzubý dědku:
Podobni jsme si
jak sestře bratr,
jak vejce vejci –
mám z tebe radost!“
„Ale já nemám:
hluchnu a slepnu,
v pochůzkách slábnu –
Jsem jako dítě,
které se učí
teprve chodit.“
„Belhavý dědku,
snad nechceš tančit?
Masopust přešel,
popelec nastal:
označ své čelo
mementem smrti.“
Skloněnou hlavu,
neodpovídám,
však než pomyslím,
Staroba vstává,
přistoupí ke mně
a popel sype
na moji hlavu.
A nebráním se:
bezmocně kladu
Starobě na klín
šedivou hlavu
a vzdychám, pláči
bez utišení...