V ohromné síni
s četnými okny
ryb nesčíslné
viděl jsem množství
různého tvaru
a velikosti
na dlouhých stolích,
ve velkých džberech,
i na hromadách
bez vody leknout.
Kol lid se tísnil,
kupoval, smlouval,
a prodavači
vážili jenom,
sekali v kusy:
rybový zápach
nesnesitelný
pronikal všecko.
Koupil jsem také –
chvilkový rozmar –
nevelkou rybu,
zmořenou polo
vedrem a žízní.
V spěchu ji nesu
ku břehům moře,
abych jí vrátil
svobodu, volnost.
Když jsem ji vnořil
zlehounka do vln,
ožila hnedle;
poznavši rodný
mateřský živel
z dlaní jak úhoř
vyklouzla hbitě,
zálibně ploutví
do vody tlesknouc –
nezmizela však
v tajemné hloubi:
poblíže břehu
plovala klidně.
Marně jsem volal:
„Rybář tu číhá –
bláhová, utec
na širé moře,
varujíc sestry
před nástrahami
člověka-sobce!“
Snad neslyšela:
držíc se břehu
do nalíčené
zaběhla sítě.
Rybář se směje,
za propitné hned
zpět mi ji dává.
Pouštím ji znova –
Však ona zase
jak zpitomělá
ku břehu plove;
marně ji plaším
kaménkem drobným,
bojí se velké
hluboké vody,
zbaběle spějíc
v otrocké jařmo. –
I mrštím rybou
na širé moře
daleko do vln,
a odcházeje
neohlédám se...
Nechci zas vidět
zbabělý její
ku břehu návrat...