Bílé zoubky jako sníh,
liliová zář jde z nich:
v ústech Haně svítí
jako perly v kvítí,
jak sasanky z jarních lích.
Kdo ty bílé zoubky zřel
zlato, perly nabízel,
s kupci jeneráli
přízně dobývali,
domů s prázdnou každý šel.
Zoubkům běle slonové
kořili se králové,
uzardělé panně
hrad dávají za ně:
nechce děvče bláhové.
Přišel šohaj chudičký,
v rukou zpěvné housličky,
sotva zazpívaly,
zoubky se mu vzdaly,
i se srdcem Haničky.