Usnu. – A co se mi nezdá:
s modrých nebes padá hvězda
jako zlatá květina
a mně zrovna do klína,
proměněna v pacholátko,
osloví mne: „Nazdar, tatko!
Nepoznáváš, kdo že jsem?“
„Ba, ne,“ šeptám s úžasem.
„Děcka svého neznáš více?“
ptá se, kloníc ke mně líce
usmívavé, růžové
jako květy třešňové.
„Nepoznávám!“ tvrdím v zmatku
k švitornému pacholátku.
„Toť mrzutá velmi věc:
pěvče, jsem tvá píseň přec!“
„Ty žes to, má písni milá?
Mněl jsem, žes mne opustila
v stáří...“ „Vzpruhou budu ti,
těšitelkou, perutí
až do smrti, v každé době!“
Píseň milou vinu k sobě
v strachu, aby mně snad zas
neunikla v nebes jas.