Jozefek – jedle vzrůst –
Hanu pozdravuje,
svit blaha kolem úst,
Hana děkuje:
vzplanou jí tvářičky
jako dvě růžičky,
v ňadrech se srdečko
jak mlýnské kolečko
roztancuje.
„Jozefku, kudy jdeš?“
„Kácet ku hajíčku.“
„Máš na spěch?“ „Mám!“ – „Tak spěš!“
„Počkám na voničku,
jest-li mi ňákou dáš.“ –
„Dám, ale večer až.“
„Na trávu dojdeš?“ – „Snad.“
„Budu se ohlídat
po tvém líčku.“
„Vždyť nevím, přijdu-li.“
„Přijdi dozajista:
učiň mi po vůli!“
„Na bouři se chystá.“ –
„Bouře-li zahučí,
skryju tě v náručí.“
„Máš upřímně mne rád?“
„Jak se tak můžeš ptát?
Mám, buď jista!“
„Tak přijdu!“ Vzrušená
vběhne do chaloupky
a volá blažená
na psa, na holoubky,
sobjímá matičku,
zulíbá sestřičku,
pak na trávu jde v les,
kde milý šohaj dnes
kácí doubky.