Po slunečka západu
k chaloupce se přikradu
a zaťukám na dveře:
má milá hned otevře.
Bez dlouhého výkladu
hubičku jí ukradu,
a když požádá ji zpět,
za jedinou vrátím pět.
Do ranního svítání
není konce líbání,
ptáček pěje probuzen
a já pořád líbám jen.
„Na sta bylo polibků:
jdi už domů, Filípku,
moh by vejít otec snad.“ –
„Však též líbal, když byl mlád.“ –
„Koho?“ – „No tvou matičku.“ –
„Mlč, mlč: vezmi hubičku
na rozchodnou poslední –
Spěchej, než se rozední!“
„Nechť se dozví celý svět,
že miluji z růže květ,
nechť zví celá dědina,
ty žes moje jediná.
Hvězdy ví i měsíček,
nechť zví i tvůj tatíček,
že tě plnou duši mám:
půjdu mu to říci sám.“