V skromných tu verších
vyřkl jsem slova,
jež v Čechách smí teď
stíhati výsměch,
slova: vlast, národ.
Jich nenapíše
moderní básník
bez ironie:
staroba prý z nich
čpí, hrobu plíseň;
a kdo je vyřkne
s horoucím srdcem,
jako by vpálil
znamení hanby
celé své tvorbě.
Nuž, ať se směje
moderna slavná
prostotě mojí –
dalek své vlasti
před tváří moře
já teprv cítím
do hlubin duše,
jak kořeny mé
bytosti celé
v rodné tkví zemi,
jak miluji své
ubohé bratry
hynoucí žízní
po lidském právu,
spravedlnosti...