Jedním z těch padlých si připadám andělů,
v pýše jenž nad boha chtěli se vznésť,
stejný s ním slávy lesk chtěl míť v údělu,
jednou s ním v moci býť na trůnu hvězd.
Ty samé pocity v ňadrech mých dřímají,
ty tužby palčivé hostí má hruď,
leč pouta zoufalství síly mé spínají,
s pečetí plamennou: „Nešťasten buď.“
S hněvem a lítostí k nebi zrak obracím,
rej divých myšlenek plní mou leb,
tak v lidské podobě světem se potácím,
a v potu pracně si dobývám chleb.
O jistě jedním jsem z pyšných těch andělů;
žíti jak člověku, toť můj je trest...
muky a bolesti mám jenom v údělu,
svržen byv v země prach s oblouku hvězd!