V své obraznosti
vídal jsem moře:
obludu hroznou
zelených očí,
jak o břeh divě
ohonem pere
a jak se pění
ve skalách vztekem.
Supě a duně
vlak už mne nese
ku břehům mořským.
Konduktér volá:
„Pohleďte, moře!“
Vychýlím z vlaku
zvědavé líce,
obludu hledám
s tlukoucím srdcem,
blouznivým okem:
Kde je, ach kde je?
Supě a duně
vlak unáší mne
kol břehu moře.
Nezřím však nikde
představy oné,
jež v mysli mojí
léta už žila –:
pruh zřím jen modrý
v krajině slunné,
neslyším jeku,
náraz vln hlučný.
Supě a duně
vlak unáší mne
po břehu moře.
Ach, totě není
obluda hrozná
báječné síly:
spíš domácí to
beránek krotký,
jakého vídám
u lesa pást se
na rodném luhu.
Supě a duně
vlak unáší mne
po břehu moře.
Toť jasná studna
v zátiší lesním,
v níž hasí žízeň
srny a laně
i paroháči,
v noci pak víly
perou v ní sukně
řasnaté, bílé.
Supě a duně
vlak unáší mne
po břehu moře.
Ach, to vše doma
viděti mohu,
zašeptám sklamán
a chudší o sen
v dlaň schýlím líce,
lituje stovky,
již vydlužil jsem
od dobrých lidí.
Supě a duně
vlak zastavuje
v nádraží terstském.