Na dvorku si děti hrají,
náhle překvapí je dešť –
pod stříšku se utíkají:
„Vítku, zmokneš!“ – „Ale nešť!“
Schválně nastavuje nohu,
dlaň i zrůžovělou líc,
mrak jak letí přes oblohu,
bujně volá: „Jenom víc!
Pokrop Zuzanino líčko,
Jozu, Mařku, Karlíčka:
porostou jak obilíčko,
jak májová řetkvička!“
Vtom vyhouplo slunce z mraku,
řídnou třpytné krůpěje,
a v zdviženém dětském zraku
blaha třpyt se zaskvěje.
„Neprší už, chvála Bohu!“
praví moudře Zuzanka –
a Vít – nastavenou nohu:
„Byla to jen přeháňka!“