Pavliščena hubatá
nesla v klíně koťata,
chtěla utopit je v řece:
potkala ji na pasece
stará koza rohatá.
„Pavliščeno hubatá,
kam že neseš koťata?“
„Ty se nemáš práva ptáti,
já je mohu, kam chci, dáti,
třeba hodit do bláta.“
„Pavliščeno hubatá,
dej mi svoje koťata!“
„No, to bych se podívala,
abych tebe poslouchala,
hloupá kozo bradatá!“
„Pavliščeno hubatá,
dej hned z klína koťata!“
„Nedám!“ – „Dáš!“ – „Ne, na mou duši!“
V tom už „buch, buch“ do ní buší
stará koza rohatá.
Pavliščena hubatá
pouští z klína koťata,
prchá, až se za ní práší –
ještě v snách ji děsí, straší
stará koza bradatá.