Po špičkách smrt ke mně vešla
bíle oděná,
vysoká, však velmi sešlá,
k zemi shrbená.
„Sedni, odpočiň si chvíli,“
klidně pronesu,
„k snědku s máslem chleba bílý
tobě donesu.“
„Pražádného nemám hladu,
nesnášej mi nic,
a pojď se mnou bez odkladu –“
dí a chmuří líc.
„Přeješ-li si, s tebou půjdu
ochotně a hned:
však jsem tu jen užil trudů,
všelijakých běd.“
„Vidím, rozumný že’s děda:
tak to má být, tak!“
a ke stolu ke mně sedá,
vyjasněný zrak,
„jiní se mi vymlouvají,
nechtí se mnou jít,
byť bych slíbila jim v ráji
pohodlný byt.
Bez vytáček, bez průtahů
ty však hned chceš jít
se mnou k trápení neb blahu –
za to smíš dál žít –
vážím nebojácných lidí
sobě velice!“
a smrt s úsměvem se klidí
z mojí světnice.