Na terstském náměstí.

Na osvětleném náměstí terstském sta bílých stolků, ploch mramorových

vábivě svítí – kol nich se tísní cizinců davy v malebné směsi

jak ve prostorách nějaké velké koncertní síně. Čarovný večer. –

Na blízku klidně oddýchá moře – na stolcích vína ohnivá, drahá

házejí perly; na skvostných mísách ovoce jižní v úpravě sličné

zvyšuje dojem. – A hudba hraje: na lesním rohu kdes hudec troubí

v protějším okně bílého domu, pak v souhře krásné ostatní vpadnou,

jak by sem z lesův skřítkové snesli nejsladší tóny. – Je mi tak blaze:

v náladě slastné z drobounké číšky popíjím víno podivné chuti,

jen milý někdo schází mi ještě ku rozhovoru, by vrchovaté

bylo mé blaho. Opodál k stolu zasedli Němci s paními dvěma

v hedbáví černém, spanilé obě: jedna jak poupě rozvité právě,

druhá jak plná stolistá růže – obě však trochu affektované

v držení těla. – Vtipkovat slyším žíznivé pány o pivě cosi,

jež před ně staví s úklonou číšník. Odvracím hlavu, naslouchám hlasům,

jež kolem proudí, v touze zvuk najít rodného slova, však lovím uchem

cizí jen zvuky – zrak darmo klouže po cizích tvářích: známého nikde.

V tom slyším odtud, Němci kde sedí, hlasnější hovor, trochu jak hádku;

panička mladá v hedbáví černém dělajíc smírce spíná své ručky,

lilie bílé, žadoníc česky: „Mužíčku, ustaň, strýček má pravdu.“

Div nevyskočím, překvapen mile čarovným zvukem českého slova

krajanku vítat. Domnělí Němci jak by se lekli českého slova

(znělo tak krásně z růžových ústek v tom cizím světě, jak skanuly by

z poupěte perly) v nemilé hádce utichli rázem – po česku potom

mluvili sice (hned postřehl jsem valašský přízvuk jak od Vsetína)

však přitlumeně, jak by se báli zjevit svůj původ, pak hlasitě zas

jen po německu jak Berliňáci. Hned chuť mi zašla přistoupit blíže,

rodáky poznat, vítat se s nimi, i myslil jsem si: Hle, zakuklenci,

v cizině chodí s německou maskou, ukrývajíce nevinné Češství

jak hnusnou hlízu. Zbabělé duše! – Doma (dost možná) vlastenčí všickni,

v cizině ale neškodí zahrát na Němce trochu. – Nuž, hrejme Němce,

byť tupý nosík z daleka hlásal český náš původ, byť klopýtli jsme

při každém rčení: Němci jsme, Němci! Je jiný národ na širém světě,

jenž by tak jednal, styděl se za svůj mateřský jazyk? – Již nedivím se,

ciziny v očích potulný cikán s Čechem že jedno. Ó nízká, kletá,

otrocká mysli, zasloužíš věru, zvedne-li na tě pěstě a kyje

Mommsenů cháska! – Je po náladě. – Tesknotu v duši odcházím k moři:

ropotem vážným z dálky se hlásí zvěstujíc bouři.