Na ostrov Liddo
naráží stále
bez odpočinku
v určitém tempu
bujaré moře,
jakoby matka
v hodině noční
kolébkou jemně
pohybovala
s děťátkem malým.
Do pěny bílé
na pokraj moře
vložil jsem nohu
v zálibě polo
a polo v bázni,
jak podával bych
zkrotlému lvovi
lízati ruku
a kladl hlavu
do jeho tlamy.
Leč marné strachy:
velebné moře,
všemocný vladař
tajemných hlubin,
leží tu u noh
ostrova krotce –
lev dřímající,
nechá si tahat
šedivou hřívu,
mžouraje blahem.