V poli u Polášků zrají bujné lusky plny sladkých hrášků – Sotva večernice
spustí zlaté kštice přes chodníček úzký – kdosi chodí na ně. Není to však laně:
z jedlového chvojí vykročit se bojí – Nechodí to jelen –: byl by dávno střelen –
Je to milých párka: Poláškova Barka, od souseda Jašek – těm zachutnal hrášek.
Barko, Barko, lusk mi dej, z lusku aspoň hrášek, u kupce je výprodej, půjdu pro damašek,
koupím ti ho kus – hubičku-li přidáš, za mne-li se vydáš – koupím plný vůz.
Jašku, milý Jašku, s prázdnem jdi, bez sladkých se hrášků obejdi;
chceš-li zobkat, dám ti pšenky, vyprosím jí od maměnky, nasypu ti do slaměnky – bez hubiček Jašku,
jen se obejdi! Dobře se s měsíčkem do páru hodíme, ubledlí oba dva
celý den bloudíme. Večer však oba dva plni jsme radosti, já tady na zemi,
on v nebes výsosti. On, že jej roje hvězd se všech stran obtočí, já: že smím tobě zřít,
Baruško, do očí. Jenom si nemysli, synečku, že jsi sám – vidíš tu zelenou horečku,
plna je červených kvítečků; jenom si pomysli, synečku, tolik mám, co v hoře pupenců –
na výběr mládenců. Rozvila se louka mladá, v zeleň bujnou, vonný květ, pod ostrou však kosou svadá
a s ní krásy celý svět. Aj, tou kosou, ostrou kosou, děvče, tvá je nevěra, a tou loukou s květy, rosou
zklamaná má důvěra. Znám jednoho synka: voní z dálky nad fialky, voní mi jak mateřinka.
Švarný je jak břízka, dlaň má tvrdou, mysl hrdou – stýská se mi po něm, stýská. Stříbrný pramének blýská
na nivě zelené – oh, což se srdéčku stýská, kdykoliv vzpomene, v tvých že oček hloubky tmavé
nesmím patřit v touze žhavé, jak zírá kalina nízká v jasný proud pramene. V smíchu se pramének lije
do trávy zelené – srdce mé žalostně bije, kdykoliv vzpomene, z úst že růžového kvítí
nesmím rosu lásky píti, vláhu jak sokolík pije z lesního pramene. Vyrostl mi hrášek
na poli – přiletají k němu sokoli, jeden černých zraků
zobkal za soumraku, bránila jsem, zakřikla jsem nevolí. Vyrostl mi hrášek
do pasu – mívám z něho kvítek ve vlasu, darmo pyšný klouček
prosí za klobouček z drobných kvítků malou kytku v okrasu. Vyrostly mi v hrášku
luštiny, sbíhají se chlapci z dědiny, darmo! žádný z hochů
nedostane trochu ba ni hrášku – ty jen, Jašku, jediný! Dokud bude vonět, kvésti
rozmarina, nemá k oltáři mne vésti žádná jiná. Dokud slunce na blankytu
svítit bude, budeš vladařem mých citů vždy a všude. Zatoč se, má milá, do kola,
zatoč se, má milá, do kolečka, dokud tě máti nevolá z kola ven do pole, do polečka. Zatoč se, milá, ještě ráz,
zatoč se, má milá, po dvakráte – koupím ti v krmaš vína máz, o pouti marcipán za dva zlaté. Zatoč se, milá, naposled,
zatoč se, má milá, na posledy, peréčko uvij – samý květ: v neděli přijdu k vám na ohledy. Budu pěstit na zahrádce
nejen růži, konvalinku, sedmikrásky, nezabudky, ale také rozmarinku. Rozmarinka pěkný kvítek
se zelenou ratolestí: šťastný synek, šťastná dívka, šťastně-li ji povypěstí. Rozmarinku libovonnou
také sobě vypěstíme, propletem jí vlásky moje, klobouček tvůj ozdobíme. Navijeme vonných kytek
starosvatu, starosvatce, všechněm milým svatebníkům i upřímné kamarádce. Chystejte, matičko, peří do výbavy –
jedou koníčky sem, vlá jim pentle s hlavy. Jedou koníčky k nám, vezou vzácné hosty – nebude se zdát jim domeček náš prostý? Jedou koníčky k nám, už se zastavily,
ach, matičko milá, slézá to můj milý. Přišel, matičko, mne prosit za ženičku, a vy přidáte mu ještě jalovičku. Viďte, matičko má, že mne ráda vdáte,
výbavu už dávno uchystanou máte. Provdáte mne ráda, nač byste mě měla? Vezte, koníčky, mě s milým do kostela. Mraku, nezacláněj
mojí lucerničky, musím posvítiti milým na chodníčky, aby neklopýtli
přes kořeny stromů, aby milý milou šťastně doved domů. Chodníčkem se vedou
přivinuti úže jak v svatební kytce k rozmarinu růže, paž objímá paži
a na žhavá ústa sladkých políbení padá sprcha hustá. Mraku, nezacláněj
lucerničky mojí, bych posvítil milým do vonného chvojí, aby neklopýtli
přes kořeny stromů, aby v poctivosti vrátili se domů.
Cookies on Poetry Cove