V gondole dívka
spanilé krásy
v hedvábí bílém –
na obnažené
labutí šíji
perlové spony –
v popředí stojí
vzpřímena hrdě
jak mořských lagun
kněžna a paní.
Za ní se řítí
v gondolách četných
vznešení hejsci
staří i mladí
za hudby, zpěvu:
upírajíce
vznícené zraky
k dívčímu zjevu
jak bludní plavci
k polární hvězdě.
Před nimi dívka
daleko napřed
jak labuť bílá
na volném moři
vesluje sama,
nechtějíc slyšet
pochlebných řečí,
prolnutých vášní,
prohřátých ohněm
smyslné touhy.
Tak božská krása
a poesie
uniká vždycky
hýřivé touze
nepovolaných
troufalých davů,
kteří by rádi
strhli ji k sobě
do prachu, bláta,
na ňadra chlípná.