„Mám tebe slzou nebo zpěvem vítat?“ Tak z duše mojí zazněl známý citát, když poprv zřel jsem neobsáhlé moře jak v křeči dravé před sebou se zmítat,
hučící vlny, každou rovnou hoře, valit se širém dálném po obzoře. Ni slova víc jsem nebyl schopen říci – na břehu stál jsem s roznícenou lící,
jak novic v chrámě: perly v skráň mou dštily divoké vlny mořem tancující jak bajadery, rusálky a víly, z pěn kolem hlavy každá závoj bílý.
Stihaje sluchem neslýchané ryky stál jsem jak zdrcen první okamžiky: zde přehlušeno zmlkne každé hoře, zde tichnou lidské zoufalosti vzlyky,
zde člověk udiven zrak do vln noře pokleká, šíji sklání ve pokoře. Jak v parním kotlu vrou v moři vlny,
pění a kypí, stříkají k nebi v nezkrotné síle, třískají do skal,
jakoby vězeň lámal svá pouta, rozbíjel mříže zpívaje slavnou
vítěznou píseň volnosti svaté. Kypící moře, miluji tebe
jak vznětlou mysl, jak vroucí vášeň, šlehá-li k skráni plamenem žhavým
a neklid budí v bezsenných nocích v prahnoucím ňadru. Miluji tebe,
vtělenou sílu, já bezejmenný pozemský prášek náhody vánkem
zavátý k tobě, k dmoucímu obru: malý se vždycky velkému diví. –
Obcházím moře – přemýšlím pořád, jak toho obra rozhněvaného
řvoucího na mne jako lvi v poušti, spjat do okovů prostinké písně
a nepřekročit zákonů krásy. Vždy jako úhoř vysmekne se mi
z pout nastražených. zmítajíc sebou divoce v skalách stříká mi ve tvář
vlnami hněvu, otvírá na mne zpěněnou tlamu: bezednou propast.
„Což, nezmohu tě, obludo mořská?? Myslíš, že musí na obra zase
přijíti obr? David byl malý, odvahu maje a vůli pevnou
obrovského přec zmoh’ Goliáše. Moře se chechtá odvaze mojí
až jeho smíchem třesou se skály: „Pozemský červe, na mne si troufáš?
Nevzpomínáš si na mládenečka, jak skořápkou chtěl přelíti moře?
Není tvá píseň, nádobkou menší? A jsi ty genij, že si tak troufáš? –
Navrať se domů, nic nepořídíš: byli tu brachu, jinačí kosi
a utržili si výsměch leda.“ Jen protivenstvím a překážkami
mohutní vůle, duch sílí, roste – ochablé paže mění se v ocel,
v kovové struny sesláblé nervy. A nezahyne na světě národ,
na jehož bedra dopadlo útrap jak krupobití: na chvíli jenom
rozvahu ztratí, zakvílí babsky. Vybuchne znova tlumená síla,
tajená léta a zdržovaná pod bičem zvůle: lev probouzený
rozsápe v hněvu tyrana v kusy. – Viď, moře, připadám ti směšný – i sobě směšným připadám,
když stavě u tebe krok spěšný – tak po prostu ti vykládám, jakobych tobě v rodu, stavu, byl roven, já syn prostých davů.
Ty vidíváš, vím, u svých nohou poety větší klečeti, ty zahřímáš-li pod oblohou, i král se učí mlčeti:
a já tak bez okolků, prostě za tvého přihlásil se hostě. Když vln svých vyšleš chorovody v bouřlivém rytmu ku skále,
z úst pěvců slýcháváš jen ódy a hymny ku své pochvale, z lyr všech zní vzletné dithyramby: já v prostý zpěv tkám trochej s jamby.
Ach, odpusť, moře nedozírné, mou prostou mysl přehlédni, vždyť cítím, u tvé hloubi vírné, že z posledních jsem poslední,
že nikdy zpěvem neověnčí, tvou skráň, ó moře, pěvec menší!
Cookies on Poetry Cove