Půl chrám, půl palác divného slohu, pln drobných ozdob, sloupků a sošek,
arkád a vížek na vyvýšeném pyšní se místě. A nad portálem
stkvěje se nápis z ryzího zlata: „Mus vyvolencům, elitě ducha
a eleganci možno sem vstoupit.“ V ústraní stojím a pozoruji,
kdo všechno přijde, kdo bude vpouštěn a nevyslyšen, a zahanben kdo
musí jít zpátky. Ekvipáž jede nádherná, krásná, táhnou ji bruny
ohnivé, mladé jak okřídlenci, u brány stanou – na dlažbě zvoní
podkůvky jasně z ryzího stříbra. V livreji sluha otvírá dvířka,
a vystupuje spanilý jinoch, postavy útlé, dlouhý vlas splývá
mu na ramena. Bělostný límec, černý frak, botky a rukavičky,
vše bez úhony – i parfum cítit, jak by teď vyšel z modního skladu.
Svižně a lehce jak z gutaperče přistoupí k bráně, obnaží hlavu,
zaťuká prstem: „Pusťte mne, prosím, jsem Jarmil Pěnka. Vydal jsem knihu
prvotin svojich, ve skvostné vazbě s ořízkou zlatou u první firmy
v královské Praze – předmluvu napsal slavný náš básník, drahý můj přítel.
Vizte!“ a vznáší exemplář knihy vázaný vkusně v sametu rudém
se zlatou lyrou, slov důkaz pádný. Bránka hned vrzne. Pán elegantní
a uhlazený úsměvem vlídným jinocha vítá, na čelo líbá,
v náruči tiskne mladého mistra. Pak odvádí jej do zlaté síně,
rovného k rovným, kde vavřín kvete, odkud se valí kadidla oblak,
vůně a chvály. Fanfáry zavzní, hymnické zpěvy – v tom brána třeskne,
neslyšet více, jen nezřetelný jakýsi hlahol, jak by les šuměl.
Jsem na rozpacích, odvážit-li se přistoupit blíže a zaklepati:
tak rád bych věděl, jak se to žije, jak se to dýchá v takové slávě,
v oblacích dýmu, v oblacích vůně a mezi mistry mistrovanými.
Však strach mnou třese: oděv mám starý, z mody už vyšlý, nenovou obuv –
(nedbá se na to tak na venkově) no, zkusím štěstí. Bázlivě klepám –
dlouho však nikdo mi neotvírá: jistě tam myslí, že pro almužnu
přichází žebrák – V tom otevře se. „Visitku máte?“ „Pro Boha, nemám –
a je to nutné?“ „Žádá to slušnost.“ „Vždyť nemám peněz na potřebnější,“
namítám tiše. „Nuž, rcete jméno!“ úsečně zazní, jako když ocel
do srdce vjede – „Kalusův Josef.“ „Líto mi, neznám.“ Zahanben mlčím.
„A co jste napsal?“ „Valašské písně.“ „Kdo pak je tiskl?“ „Šašek a Frgal
V Meziříčí Velkém.“ „Venkovské hnízdo kdes na Moravě?“ Kývám, že ano.
„Nesete výtisk?“ Z poboční kapsy třesoucí rukou vytahnu sešit
v obálce šedé, tušímť: že obal zde rozhoduje. Dostačil pohled
a kniha se mi s poznámkou vrací: „Venkovsky prosté, tisk, papír, všecko. –
Rcete, kdo z mistrů našich vám vzorem?“ „Vzorem mi krása a nehledanost,
národní písně.“ „Ach, to jste chudák: kdo za vás potom ve veřejnosti
lámat má kopí?“ „Nikdy bych nechtěl, by mne kdo z přízně vynášel, chválil,
co se tkne vnějšku, vždy jsem si pravil, obsah ať mluví, pouzdro že vždycky
zůstane pouzdrem, byť bylo zlaté.“ – „Ó mýlíte se: obsahu onoť
teprve pravé dodává ceny, jak perle skvostné obruba zlatá.“ –
„Ach, nevěděl jsem.“ – A ostýchavě pohlednu ve tvář moudrému pánu,
nežertuje-li: vážně se dívá na moje perka s příštipky dvěma.
Zastyděl jsem se... On lakýrky má, z atlasu vestu, frak z brusu nový,
moderní účes. „Co studoval jste?“ zvolna se táže. „K řemeslu šel jsem
z národní školy –“ „Tak?“ svraští čelo, pak jako kníže z vysoka ptá se:
„Čím živíte se?“ – „Tkalcovstvím, pane.“ „A myslíte si, že psáti knihy
a dobýt slávy je též tak snadno jak člunkem házet?“ „Ach, křivdíte mi –“
nesměle pravím a lítosť dravá stáhla mi srdce. Byl bych snad plakal –
V čas ještě spatřím, že celý Parnas ve dveřích stojí, úsměšek na rtech
šuškaje cosi dívá se na mne. I měl jsem pocit, jakobych z trestu
ulicí běhal do naha svlečen a po mých zádech svištěly důtky,
pruty a biče. Z vnitra se draly tlumené smíchy se stuchlou vůní,
jak by tam kdosi františky pálil – pomalu brána pak zavřela se.
Hned vytušil jsem, že mně už více se neotevře – že vstupu nikdy
se nedoprosí a nedotluče venkovský poet. –
Cookies on Poetry Cove