Objal mne kdos nenadále,
v obě tváře políbil,
hosta milého zvu dále –
Vy se ptáte, kdo to byl?
Z mládí mého vzpomínka to byla,
nevýslovně drahá, něžná, milá.
Těsně přisedla hned ke mně,
do očí mi hleděla,
až jsem uzarděl se temně,
i ona se zarděla,
ruce naše za ruce se vzaly,
pohledy se vroucně celovaly.
A pak k odchodu se zvedá,
vzájemný když vyzněl cit,
usmívavá, touhou bledá,
šeptajíc: „Už třeba jít,
tebe čekají též povinnosti:
S bohem!“ – „Přijď zas brzy, milý hosti!“