Měsíc.

Ten stříbrný měsíc to je kvítek čistý: nejtajnějšími on prochází se místy,

v noci sestupuje se zelené hory a děvčátkům kouká oknem do komory.

Včera usnula jsem, ňadra uvolněná, vzbudím se, a měsíc tichý jako pěna,

všecek zanícený hledí okenečkem a směje se na mne švarným mládenečkem.

Oj, což jsem se lekla, celá strachy třásla, líce se mi rdělo, duše ve mně hasla;

mněla jsem, že Míchal, od souseda synek, pod oknem mi šlape vonný rozmarýnek.

Stříbrostkvoucí záře do jizby se lila, těsněj do podušky jsem se zahalila:

na oči mi nechtěl sletnouť sníček zlatý, tolik polekal mne měsíc nestydatý.

Vposled skočila jsem plachým holoubátkem, a zastřela okno květovaným šátkem;

darmo skulinami střílel po mně zrakem, až pak pohněvaný skryl se za oblakem.

Já pak do rána se svému strachu smála, nadarmo však měsíc jsem si pohněvala:

kdykoli teď v noci po Bezkydě kráčí, na chaloupku naši hněvivě se mračí.