V zálivu siném
loď zakotvila.
S paluby vidím
Benátky luzné
z vod nořiti se
v růžových parách,
jak mořskou pannu
bělostných ňader,
s perlami všude
po šíji, rukou,
po dlouhých vlasech.
S úžasem patřím
na krásný obraz –
gondoly černé
slétají k lodi
jak hejno velkých
hladových ptáků
na čerstvou kořist –
mžikem nás nesou
na hbitých křídlech
rusalce bílé
v rozpjatou náruč.
Však sotva z blízka
popatřím v její
půvabné oko:
jakýsi smutek
hluboký, těžký
dýchnul mi v líce,
jak bych se octnul
v nějaké hrobce
nádherné, velké,
kde páchne plíseň,
trouchnějí kosti.
Čarovné chrámy
z mramoru, zlata,
paláce bílé
sloupoví plné
výstupků, arkád, –
stojí tu kolem
jak skvostné rakve,
v nichž odpočívá,
tlí, rozpadá se
minulé štěstí,
bývalá sláva.
Zní na náměstí
svatého Marka
vířivá hudba,
řinčivá, plesná,
zní jako výsměch
v dumy mé vážné:
tak Indiáni
na hrobě mrtvé
královny křepčí,
výskají, pějí.
Jak na divadle
vidím tu všechnu
strojenou krásu
velkého světa:
livreje pestré,
erby a řády,
hedbáví, zlato,
démanty, perly,
vše, čím se budí
obdiv a závist
širokých davů.