Má tvůrčí sílá zvolna zpět se vrací
jak do hnízd s jarem zlatokřídlí ptáci,
jak lesní pramen k světlu z nitra země –
a zdá se mi, že pouta spadla se mě,
po dlouhém čase zas se volným cítím
jak větřík jarní mezi polním kvítím,
jak jelen v horách, skřivan v nebes výši –
Co bolelo mne v srdci, juž se tiší,
co klíčilo v něm, bují plným květem,
v něm každý koutek stal se hvězdným světem,
v něm se jen perly, zlaté duhy tají
a vůně, zpěv jak na palouku v máji,
jak v klenotnici se v něm skvostů třpytí –
O jak je šťasten, kdo se tvůrcem cítí,
všednosť mu hadem u nohou se plazí,
v němž sám je tvůrcem, svou jej řídě vůlí,
jen příroda se k boku jeho tulí
a krása líbá na zprahlé jej rety:
Co promluví, je píseň, rosa, květy!