Má tvůrčí síla zvolna zpět se vrací,
jak do hnizd s jarem zlatokřídlí ptáci,
jak lesní pramen k světlu z nitra země;
a zdá se mi, že pouta spadla se mne,
po dlouhém čase zas se volným cítím,
jak větřík jarní mezi polním kvítím,
jak jelen v horách, skřivan v nebes výši. –
Co bolelo mne v srdci, juž se tiší,
co klíčilo v něm, bují plným květem,
v něm každý koutek stal se hvězdným světem,
v něm jen se perly, zlaté duhy tají
a vůně, zpěv jak na palouku v máji,
jak v klenotnici se v něm skvostů třpytí. –
Ó jak je šťasten, kdo se tvůrcem cítí!
Všednost mu hadem u nohou se plazí;
kol sebe cítí vesmír beze hrází,
v němž sám je tvůrcem, svou jej řídě vůlí –
jen příroda se k boku jeho tulí
a krása líbá na zprahlé jej rety:
Co promluví, je píseň, rosa, květy!