O jak si hluboko, ty srdce lidské, kleslo
do prachu všednosti –
a smutně doznívá v tvém nitru svaté heslo,
těch kouzel největších: tož lásky, volnosti!
O škoda záře tvé a vůně, škoda květů,
jež v blátě zmírají;
o, kterak roznítiti k plamennému letu
tě pláčem mám svých strun, jež bolem pukají?
Tvůj trůn je na nebi, ty perlo božských činů,
ve kruhu sluncí, hvězd;
já toužiť přestávám po hvězdách, po vavřínu,
já toužím tebe jen ze prachu k nebi vznést!
Ta touha vznešená nechť lýru moji ladí,
kol záři rozlívá;
kéž kůra ledová, jež do kola tě hradí,
paprskem písní mých v rosu se rozplývá!
Kéž znova ozve se v tvém nitru svaté heslo,
tož lásky, volnosti; –
a jak jsi hluboko, ty lidské srdce, kleslo,
tak vznésť tě vysoko chci z prachu všednosti!