V Bezkydách studánka perlila čistá,
a u ní spatřil jsem seděti Krista.
Byl smuten, hlavu měl skloněnou,
kříž sňatý s krvavých ramenou.
„Dobře že přicházíš, milý můj synu!
Pojď blíže, přisedni k mému sem klínu,
od srdce k srdci si povíme,
jaké sny v duši své nosíme.“
Přised jsem ke Kristu jako druh k druhu.
Pokynem vyklenul nad námi duhu;
skřivánčím jásotem vzduch se chvěl –
„Vykládej, synu můj, co rád jsi měl.“
„Měl jsem rád hory a oblaky bílé,
u řek a potoků prosněné chvíle,
rád jsem měl broučky i květiny,
Valacha prostého z dědiny.
Všecko snad měl jsem rád jako ty, Kriste:
hvězdy a samotu, studánky čisté,
měl jsem rád také své bolesti,
člověka v štěstí i neštěstí.
Rád jsem měl tanec i veselou chasu,
rád lidskou dobrotu, nebeskou krásu,
celý svět stvořený rád jsem měl,
pro lid jsem písně skládal a pěl.“
Ke Kristu vzhlížeje, jsem dopověděl.
Naslouchal, s úsměvem v zraky mi hleděl,
na nebi hořely červánky,
ruce své vložil mi na spánky.
„Žehnám ti, líbám tě na snivé čelo,
chci, dále lidu by srdce tvé pělo!“
děl Kristus. Nežli jsem k nohám mu kles,
přízrak se rozplynul. – Šuměl les.