V žáru plamenném až tělo
na popel a prach nám shoří,
pak Bůh, zamyšlené čelo,
krasšího cos z něho stvoří.
Snad hrst petrklíčů zlatých,
fialky neb kopretiny,
a v stín lipek rozsochatých
vysází je na lučiny.
Přijdou dívky, z květné krásy
svinou kytky, zpívajíce
a ozdobí ňadra, vlasy –
Zemský prachu, co chceš více?