Rostou, rostou kopřivy
u té vaší chýže,
ty popálí každého,
kdo přistoupí blíže.
A to je tvá matička
tuze starostlivá,
kdo se k tobě přiblíží,
mračně se naň dívá.
A to je tvá matička,
co tebe tak střeží,
jak bys byla princeznou
ve zakleté věži.
Jak bys byla princeznou,
já – hoch ledajaký,
jak bys byla slunéčkem,
já šedými mraky.
Však co je si souzeno,
najde se a zblíží –
ó vím, proč mne srdce mé
k vaší táhne chýži.
Proč vždy musím na večer
pod okýnko vaše:
to, že sobě souzena
srdéčka jsou naše!