Ty klásku v poli osamělý,
na tebe ženci zapomněli,
když válčili zde srpy;
smrť vyhnula se tvému žití...
Své bratry viděl’s všechny mříti,
i sestry, modré chrpy.
Ted’ sám tu stojíš na strništi,
jak sirý vojín na bojišti,
když druzi padli v boji –
slyš, v stodole již cepy buší:
smrť čestná míjela tvou duši, –
jakou ti osud strojí?
Co k předu po strništi pílí:
toť křiklavých hus zástup bílý
jak potopa se valí,
blíž krky natažené syčí...
Ach, hloupá husa nectně zničí
tebe, můj klásku zralý!