Když slunka úsměv zlatý
vyhasne na věky –
kdo ozáří pak, bože,
ten prostor daleký?
Kdo chmury, děsné stíny,
noc s mrazem zapudí,
kdo pouvadlou zemi
ku jaru probudí?
Ó leká mě tvůj osud,
ty země drahá mi,
ach, kéž bych tě moh svými
zahřívať ňadrami! –
O cítím, jak mé srdce
na tobě závisí,
když sirou, opuštěnou
duch tebe myslí si.
Bez květů, vůně, záře,
prostou vší lepoty,
na věky zahalenou
v závoje temnoty. –
O hrozný je tvůj osud,
ty země drahá mi,
oh, kéž bych tě moh’ svými
zahřívať ňádrami!