Kdosi ťuká na mé dveře.
Noc je, váhám otevřít,
uvažuji v nedůvěře:
„Kdo by to jen mohl být?“
„Přítel? – Žádných přátel nemám:
měl jsem, ale pomřeli.
Žena? – Nevěřím už ženám:
v ráj mi bránu zavřely.
V pozdní noci neotvírám
neznámému nikomu.“
Ptám se, hůl však v pěsti svírám:
„Kdo chce ke mně do domu?“
„Žena, po tobě jež touží –“
„Nemiluji takých žen:
žárlivostí muže souží –“
„Snad mne nenecháš stát ven?“
„Dříve pověz mi své jméno!“
„Povím, až mi otevřeš –“
„Vejdi, neodbytná ženo:
rci, kdos?“ – „Smrt jsem!“ – „Pro mne jdeš?“
„Jdu! Hned vypravíš se se mnou!“
„Budiž!“ bez váhaní dím
a v noc mlhavou a temnou
s milou smrtí vykročím.