Ne, nejsem harfou, jež tlí v koutě odstavená,
na niž už nikdo ze živoucích nehraje,
jež ze spánku jen maně někdy pozastená,
když vichor perutěmi prudce zavlaje:
jsem nástroj, jejž třímají dosud živé ruce,
jenž trne blažeností nebo zalká v muce.
Houslemi nejsem, jež jsou k spánku uložené,
ni citerou, již v rubáš halí šedý prach,
ni v rakvi mrtvolou, nad níž se hrobka klene,
ni vrakem pochovaným v mořských hlubinách,
ni studnou listím zanesenou v pustém lese:
jsem pták, jenž na peruti k slunci pozdrav nese!