Ohromná vlna,
zježená lvice,
doráží pořád
v bok naší lodi,
ohonem tluče
na okna kabin,
palubu trhá,
(slyšet už nářky
ženského pláče)
lodníkům stříká
do obličeje:
kapitán běhá,
rozkazy dává,
pocestné těší.
Panuje zmatek,
šíří se úzkost –
rozbírat city
není víc pokdy:
slyšet jen hukot,
vidět jen vlny
válet se na loď,
na jistou kořist –
čekáme s hrůzou
v nejbližší chvíli,
že loď se sřítí
v bezednou propast,
s hukotem že nás
zalehne voda.
Zoufale vzpínám
do dálky ruce
a – promiňte mi –
v dlaních tvář – pláči:
v tom převalí se
ohromná vlna,
smete nás v propast,
slyším jen hukot
divokých jezů –
Přítel můj volá:
„Benátky, vstávej!“
Na nohy vskočím:
No, chvála Bohu,
jen sen byl všecko!