Jak polem jdu, pln snů a tuch,
přede mnou objeví se Bůh,
ne v ohni, dýmu, oblacích,
ne zahalený v zlato řízy:
leč oděn v lehké roucho břízy,
s úsměvem květných ve zracích,
pel zlatých jehněd prší, kane
na čelo moje zadumané,
pach přelíbezný plní vzduch –
Šeptám si: „Krása, jaro, Bůh!“