Zem a nebe skvostná číše,
plná žárné poesie –
ale duše má ji pije,
dívenko, z tvých růžných retů
jak med včelka z vonných květů!
Když tak někdy dumáš tiše,
slza chví se v modrém oku,
zlatý vlas k útlému boku,
s bělostné ti spadá šíje –
vtělená jsi poesie!
Péro moje nevypíše,
co mé srdce k tobě cítí;
písně mé jsou vonné kvítí,
ve vínek jež pro tě viji,
tvůrkyně mých poesií!