Oblaky, já se jen směji
vašemu věčnému reji,
že zjev váš čarovný, bílý
nestane nikde ni chvíli.
Jen se tak nechmuřte temně –
sestupte na trávník ke mně,
rozbiju vedle mne stánek,
zkuste, jak sladký je spánek.
Oblaky hněvně dál spěší...
„Že vás ten věčný rej teší!“
V tom na mne liják se snese
a nikde úkryt v lese.
Náhlá ta bouře mne leká,
z šatu déšť proudem mi stéká.
Oblaky bouřně se smějí
a v dálku nade mnou spějí! –