Oblaku šedivý
v kajícím habitě,
vážně proč kráčíš dnes
po jarním blankytě?
V dumy proč hluboké
noříš svou sivou leb,
pro výkřik rozkoše,
proč jsi dnes hluch a slep?
Kdes nechal bílý pás,
růžovou obrubu –
chceš světu hlásať dnes
smrť, peklo, záhubu?
Tos jistě neslyšel,
švěholiť od rána
ve vzduchu májovém
mladého skřivana!
Tos jistě neviděl
ohnivé pocely,
jež z jasných červánků
ku zemi pršely.
To jistě, staruchu,
nevidíš do dálky,
že nezříš u háje
květ modré fialky.
Na každé haluzi
hrsť bujných pupenců,
po lukách dováděť
tlum šťastných milenců.
Ó vem dnes slunný plášť,
odlož čerň habitu
a sladkou jara báj
všem hlásej s blankytu!