Král, princezny dvě po boku, jde cestou podle potoku, jde ponořený v myšlenkách – princkám hrá radost v srdénkách.
Jak laňky sem tam poskočí, vplétají do svých vrkočí jahůdky, plavuň, květiny, dětinné plny neviny.
Půvabné jako rusálky toužebně hledí do dálky, jak říčním vlnkám je jim v spěch, však králi vázne krok i dech:
„Pomaleji, mé hrdličky! Nebolejí vás nožičky? Neomrzel vás chodníček, a netlačí vás střevíček?
Já, dcerky, nemohu již dál.“ U cesty na drn used král: „Na svatbě bujně jsem si ved, a teď jsem z toho chor a bled.“
Vystoupil z lesa drvoštěp, v uzlíku sýra kus a chléb, sekeru s pilou na zádech, krok sama svěžest, křepkost, spěch.
„Bůh posílá tě, chasníčku: nevíš, kam poslat pro bryčku? Jsem nějak tuze špatně v tom, od cesty dlouhé umdlen, chrom.
Už nemohu ni kroku dál.“ „Tu bryček není. Kdo jste?“ „Král.“ Uctivě klobouk drvař smek: „Král? To bych nebyl býval řek.
Na horách není povozu, cesty jsou leda pro kozu, sám hrbol, kámen, vývratě: zde by se jelo proklatě.
Než někam zdejší cestou jet, líp o holi se vléci vpřed.“ „Nech, synku, dlouhých výkladů: o pomoc žádám, o radu.“
Na trakač byste, prosím, sed?“ „Proč ne?“ „Nuž doběhnu proň hned, a po vůli vás zavezu za hory, za les, za mezu.“
A než pět napočítal král, s trakačem před ním drvař stál: „Tož posaďte se, králi můj – vozívám na něm z lesa chvůj.“
„A nebudeš se ze mne smát? Víš, král se nesmí směšným stát.“ „Mně směšným není mravenec, což teprv vy – král, vladař přec?!“
Král sedá; „Jeď, však zvolna s hor, pamatuj, že jsem stár a chor, hledej jen rovné chodníčky: nevyvrať krále do říčky.“
V údolí drvař zastavil. „Viď, s dědkem jsi se unavil? Teď abych chystal odměnu: z mých dcer chceš jednu za ženu?“
„Ach, pane králi, dobře vím, že děláte si se mnou šprým.“ „Tvé ruce ženu uživí: jsi hodný, pilný, poctivý?
Jsi zachovalý mládenec?“ „Jsem, jsem, a chatu mám jak klec, dvě dojné kravky ve stáji, po dvorku slípky běhají.“
A směleji zrak pozvedne, utkví jím princce na jedné, na černovlasé Kačence, až polily ji ruměnce.
Zakoktá rozčilen a bled: „Vás, bych si domů odvez hned, k ženušce budu dobrý muž – nuž svolte, pan král svolil už.
Je u mne ve všem pořádek, vždy písní dost a pohádek, brambůrků v sklepě nechybí: vím, u nás se vám zalíbí.
Hory nás chrání se všech stran.“ „Jak jmenuješ se?“ „Čunta Jan. Honzo mi praví kmotr Tkáč – Tak posaďte se na trakač.“
Sedla a jela princka s ním. – Král provázel je s žehnáním a opřen o poslední z dcer dál spěchal, než byl svatvečer.
„Vracím se do hradu, otče, jen nerada.“ „Máme tam zahradu.“ „Jaká to zahrada?
Není v ní dostatek stromoví, ovoce, zpěvavých ptáčátek ni rybek v potoce,
není tam jelenů, laní a štíhlých srn, bublavých pramenů: jen pouvadlý drn,
vše je tam, tatíčku, staré a zpuchřelé – v lese a v políčku vše bylo veselé.“
„Máš pravdu, vzpomínat budeme na hory: vzpomínky zteplí chlad královské komory.“
Cookies on Poetry Cove