I šli přes lesní mýtiny, přes lesů vonné hlubiny, kde lípy víc než tisíc let už staré, byly samý květ.
Milion hučelo v nich včel, až celý prales jimi hřměl, jak umnou rukou rozhrány mohutné v chrámě varhany.
I uvolnili všichni krok. „Tu, milé dcerky, třeba rok v pokoji prožívat bych chtěl v zátiší při bzučení včel.“
„Tatíčku, nás by tu jal stesk.“ V tom zaduněl hrom, kmitl blesk, k zemi se prudký liják snes, že bublal zdroji celý les.
U cesty lípa kotlavá, král v nitro se jí schovává, i rozesmáné princezny: „Ach, tu je pobyt líbezný!“
„Ze dřeva lávka tu i stůl.“ „Pohárek vína, upit půl.“ „Z mechu a listí lehátka.“ „Toť rozkošná je komnatka.“
„Čí příbytek by to as byl?“ „Snad polních skřítků, lesních vil?“ V tom pitvorně je pozdraví trpaslík drobné postavy:
„Kdo jste?“ „Král s třemi dcerami: procházím lesy, horami, bych zvěděl, co se děje v nich.“ „Věz, bují tady lesní pych.
Dozrává zločin. – Králi náš, životem svým i dcer svých hráš: zbujnělí muži, jinoši kraj kolem plení, pustoší.“
„Doufám, že ušetří mne snad?“ „Dcerušky tvé jsou plny vnad: na jejich vroucí prosbu jen nebudeš, králi, utracen.“
Král zvážněl, princezny jal děs: „Kdos?“ „Sluha jich, mám rozkaz dnes, chodbou vás odvést v temný sklep, kde na vás čeká s vodou chléb.“
Odhrnul stranou listí, mech: zřít schody, všem se tají dech, rozžíhá kahan, zve je dál, však váhá sestoupiti král.
Krůpěje řinou s vlhkých stěn. „Zahyne, kdo tu uvězněn!“ král šeptá, princky tají vzlyk. Vstupuje jiný trpaslík:
„Vězňové mají dojít hned pod lípu v shromáždění střed, vzkazuje vůdce – loupežník.“ Vyřídiv rozkaz, posel znik.
Hned opouštějí sklepení, před zbojníky jsou vedeni: dvanáct jich stojí dokola, v očích jim smělost plápolá.
Zem vystlána je koberci. Král praví: „Mluvit s vůdcem chci!“ Vystoupí jinoch z kola ven sličnější nežli jarní den.
Zbroj zlatá, šat pln nádhery, hled hrdý, bujné kučery, topolu ztepilého vzrůst, natrpklý úsměv kolem úst.
Před králem ukláněje plec dí: „Králi, jsem tvůj zajatec: sotva jsem spatřil dcery tvé, opouštím křivé cesty své.“
„Nežádáš po mně výkupu?“ „Dovol mi pouze chalupu zde v horách vystavěti z dřev – mým druhům odpusť, ukroť hněv:
Budem ti v lesích chránit zvěř, pytláckou z lesa honit sběř, hle, odhazuji na vždycky s obuškem nůž svůj zbojnický.
Však po boku jak nebes stráž chci jednu z dcer tvých, pane náš.“ Domluvil. – Zaklopený zrak stojí tři princky, král dí pak:
„Myslím, že sotva která z dcer se odhodlá jít v lesů šer, uzamknout v lesích mladost svou a stát se paní polesnou.“
Rozkošný důlek na líčku dí Růža: „Snad já, tatíčku: šumění lesů ráda mám.“ „Klekněte, ať vám požehnám.“
A hod se slavil svatební ne den, dva –, ale dvacet dní, pilo se jen a tančilo, až vše se snědlo, vypilo.
Svatební hosté veselí pak rozešli se, rozjeli do stran a světa úhlů všech – naposled král se loučil v spěch.
Vrch se na vrch kupí, hora na horu, v horách chatrč z dřeva, v stínu javorů, vdova bydlí v ní: má dceru Barboru, Martin – pytlák vcházívá v jich komoru.
Pod okýnkem v skalách hučí ráztoka, lesy kolem oddýchají z hluboka, a přeběhne vlků smečka divoká, výkřik orla zaléhá sem s vysoka.
Věčné šero vládne v lesní hlubině. Slunko svitne v polední jen hodině, ptáče zřídka zacvrliká v jedlině, matka mlčí, Bářin zpěv zní jedině.
Před úsvitem ranním v jizbu Martin vpad: „Báro, zle je, spáchal zradu kamarád: prchám,“ – „Zůstaň!“ – „Nesmím, ač bych rád, s Bohem!“ – „Nezapomeň, synku, na návrat!“
„Brzy pro vás obě přijdu!“ zmizel v les. Zahřmí rána – druhá – třetí. Hrůza, děs schvátí ženy: „Martin vyvázl či kles?!“ Vyšly na práh: V lese slyšet hlasů směs.
Hory hoří v zlatém jitra plápolu, kos se ozval z vonné jedle vrcholu, smutný průvod vyšel z lesních výmolů: na nosítkách nesou Martinovu mrtvolu.
Cookies on Poetry Cove