Ignácek se zajíká,
rád by něco říci,
slovo těžce navlíká
jazyk koktající,
lásku se mi vyznat chystá,
už to trvá dýl než rok,
chudák nemůže však z místa,
na rtech vázne řeči tok,
jak když potok sepnou mrazy –
při tom roztodivně hází
na vše strany rukama,
koktaje jen: „Ma – ma – ma...“
Darmo slovo navlíká,
slovo nechce dále
s koktavého jazyka:
vázne neustále –
Už mu napovídám sama,
aby trochu přišel vpřed,
vykoktá však pouze: „Ma – ma,“ –
všechen upachtěn a bled –
Darmo touží srdce lačné,
až vyznávat lásku začne:
vrtě divně nohama,
vykoktá jen: „Ma – ma – ma.“ –
Víc a víc se zajíká,
nevím, co si počít,
sám nad sebou naříká,
do vody chce skočit,
třikrát jsem ho zadržela:
strach mám, že se utopí,
koho pak bych potom měla?
Děvčat je tu na kopy:
nechť Ignácek koktá třeba,
při něm budu míti chleba,
až vykoktá jedenkrát:
„Ma – ma – ma – ma – mám tě rád!“