I. BAČA

Cestoval jednou horami král s pěti svými dcerami, byl statný, zachovalý kmet: chtěl princkám ukázati svět.

Na večer přišli k salaši, bača tam seděl při kaši, hned místo hostům udělal: s princkami za stůl used král.

A tak jim kaše chutnala, že nezbylo nic bezmála, král ptá se, usměvavou líc: „Proč neuvařils kaše víc?“

„Já, pane králi,“ bača děl, „že sem bys přišel, nevěděl, s princkami k stolu mému sed, a prostou kaši ječnou jed.“

„Kdo nejed by tvou kaši rád? Ty měl bys za ni dostat řád.“ „To zavinil jen horský vzduch, že chutnala tak: žehnej Bůh.“

„V kolibě tvé bych přespat chtěl: podušky, máš-li, rozestel.“ „Jen otep režné slámy mám; ji ku noclehu rozstýlám.“

„Tak nám ji rozstel!“ Do slámy král uleh s pěti princkami: spali v ní tvrdě do rána. A nevykypět smetana,

byli by spali ještě dýl. Zápach je ostrý probudil i bačův rozechvělý hlas: „Vstávejte, k snídaní je čas.

Salášek honem provětrám, smetanu uchystanou mám, sýr ovčí, taky chleba kus: přisedni, pane králi, zkus.“

Král otřepav se ze slámy, sed za stůl s pěti princkami, ve vlasech tkvěl jim zlatý klas: smály se, až se salaš třás.

I král propukl v hlasný smích, bača se těšil z hostů svých, že veseli jsou po ránu, a doléval jim smetanu.

Král, pohladě si lysinu, dí: „Vystrojils nám hostinu, tys kuchař, věru, rozený: škoda tě být tak bez ženy.“

Král dále chválil, velebil: „Tvůj chléb jakoby z mandlí byl, smetany chuti takové nemají ani králové.“

Když do syta se najedli, na další pout se pozvedli, princezny velmi nerady i král: už byltě nemladý.

„Děkujem, bačo, mnohokrát, žes u sebe nás viděl rád, nás uhostil a nocoval,“ král ovčákovi děkoval.

„Jen přijďte, pane králi, zas!“ dojmutím chvěl se bačův hlas. „Přijdem, však ty též přijdi k nám.“ „Když já se tuze ostýchám.“

„Přijdi a nebuď dětina!“ „Přec královská jste rodina.“ „Ty na horách jsi větší král: královsky jsi nás uvítal,

dělil se s námi upřímně: tys jako bratr milý mně, přijď na návštěvu kdykoli, přijmu tě s chlebem, se solí,

a uhostím jak krále král.“ Král baču tiskl, objímal, jak otec syna milého. Princky se smály na něho:

„Zůstávej zdráv tu s horami, a přijdi brzo za námi.“ Zezulka v lese kukala, z princezen jedna vzdychala.

„Proč vzdycháš, dcerko rozmilá?“ „Něco jsem v horách ztratila.“ „Po matce křížek, dcerečko, či prsten zlatý?“ „Srdéčko.“

„Dva spíše srdce naleznou – pojď, bačo, hledej s princeznou, dvěma spíš štěstí vykvete: v lásce je věrné najdete.“

Klade mu princku v náručí. Zezulka kuká na bučí, král, úsměv v očích, žehná jim, odchází, čtyři princky s ním.

Princka bílé ovce pase, na ovčáčka usmívá se, o hruď jeho opřena, šeptá: „Jak jsem blažená!“

Princka bílé ovce dojí: po boku jí ovčák stojí, obdivuje očima, jaké hbité ručky má.

Princka chodí po salaši, chystá sýr a ječnou kaši, vyvolává ze dveří: „Ovčáčku, pojď k večeři!“

Princka bílé lože stele, praví, líčko uzardělé: „Dnes půjdeme brzy spát, ať můžeme ráno vstát,

na pastvu dřív ovce hnát!“