Genie tvůrčí!
jenž nad mým čelem křídly chvíš,
ty jistě víš,
co komu osud určí –
zda propasť či snad hvězdnou výš;
zda cesta na zemi
je trním vystlána či růžemi.
Ty jistě víš!
O nešťastný, kdo pozná
tajemství tvoje hrozná!
mu s líce zmizí nach;
sny zlaté s růžnou vesnou
mu náhle s nebe klesnou
a shasnou v hlubinách.
O vím, proč smutek líc mou kryje,
proč žádná radosť nerozvije
se v světě pro mne juž;
proč písně mé jsou plny vzdechů,
proč více nedbám na útěchu
ni na volání: vzmuž se, vzmuž!
O nechte mne – jsem unaven,
po odpočinku toužím teď,
můj všechen květ sešlapán jeť,
můj blankyt mraky zahalen. –
O cítím, že jsem unaven,
a k odpočinku čas že teď.
Genie tvůrčí!
jenž nad mým čelem křídly chvíš,
ty jistě víš,
co komu osud určí –
zda propasť či snad hvězdnou výš;
zda cesta na zemi
je trním vystlána či růžemi.
Genie tvůrčí,
ty jistě víš!