Na strmých skalách
pustého břehu
sirena svůdná –
vidina bílá
nadzemské krásy –
sedí a pěje,
bludnému plavci
z daleka kyne
vábíc jej do skal
v náručí svoje,
v záhubu jistou. –
A běda plavci,
který ji zhlídne,
popřeje sluchu
svůdnému hlasu –
víc neodolá,
darmo se brání:
zlomené veslo
vlna mu vyrve,
nadzdvihne loďku,
uvrhne do skal,
rozdrtí v kusy –
bludného plavce
s krvavou hlavou
položí k nohoum
ukrutné víle.
Na zlatém stolci
v nádherné síni
v paláci bílém
hle, kariera –
sirena svůdná
v hedvábí, krajkách,
na bujných ňadrech
z démantů řetěz,
kříže a řády,
sedí a pěje,
a běda, komu
na šíji vloží
růžovou patu:
více už nedbá
varovných hlasů
svědomí, srdce –
šlechetnost, lidskost,
pevná dvě vesla
na vzdutých vlnách
lidského žití,
odhodí stranou;
poctivost, přímost
nohama zdupá,
oddaný cele
nejistým větrům
vladařské přízně. –