Na rozcestí u skály
dvě bídy se potkaly,
obě hubené jak třísky:
jedna z města, druhá z vísky.
„Ach, sestřičko, odkud, kam?“
„Z města, sestro, utíkám –
z města prchám do dědiny
v život lepší, nový, jiný.
Omrzel mne městský puch,
na čerstvý chci vonný vzduch,
v lesa vůni, v slunce záři
nabýt zdraví, lepých tváří.
A ty, sestro, odkud, kam?“
„Já zas ze vsi utíkám.
Každý den i na neděli
máme jenom zemák, zelí.
V městě vždy je masa kus,
kačena neb tučná hus,
divadlo a libosady –
než tu, raděj v městě hlady.“
„Ach, mne vábí tichá ves!“
„Mne hluk města, věží les!“
„Nuže s Bohem! Měj se blaze!“
„Slunce sviť ti na tvé dráze!“
Rozešly se, samý chvat,
aby nezmeškaly snad,
jedna z města, druhá z vísky,
obě hubené jak třísky.