Cizích dvou zemí
vzdálené břehy
přepjala duha –
znamením smíru –
obloukem zlatým.
Odvěké záští
dávno je dělí
a hloubí stále
mezi ně propast
hlubší než moře.
Vzduch otřásá se
střelbou a křikem,
lítají koule,
ranění, mrtví
klesají k zemi.
Prokleté záští!
co to už stálo
životů, krve,
přetrpkých vzdechů,
zoufalých slzí.
Prokleté záští,
není mu konce, –
stále se vzdouvá,
stále se hloubí:
bezedné moře.
Nebeská duha
obloukem zlatým
přepjala břehy:
kéž po ní na zem
sestoupí láska!