Duch lidský ve svém rozvoji
mé srdce plní radostí;
mlh ranních v jemném závoji
on vstoupá z věku temnosti
jak slunce k nebes výsosti.
Leč bol mou duši proniká,
když myslím si jej v zenitu,
kdy tajemství vše zodmyká,
vše odhalí, co ve skrytu,
a počne klesať s blankytu.
A k západu se nachýlí
a klesne v moře věčnosti –
Noc kolem, kdo pak rozptýlí?
Snad slunce nové jasnosti?
Či vše zanikne v temnosti?
Po dlouhé noci vzejde zas
a shasne, znova vzplápolá?
tak jak se roční střídá čas,
den s nocí, věčně do kola?
Těm myšlenkám kdo odolá?!