Hle, z bláta domek ulepený,
tak celý mechem zavitý
a v jabloně květ ukrytý
jak děcko do bělostné pleny.
Tak z hor se dívá do údolí
jak z hnízda ptáček nesmělý –
kol lesy háv svůj rozstřely
a zlatem kmitá žito z polí.
A ptactva hlasy tisíceré
sem zaléhají jásavě,
stříbrný pramen k doubravě
se ze skal v hlasném smíchu bere.
Zde jistě lidské štěstí trůní!
V síň kročím: svíce plápolá –
spí v rakvi mužská mrtvola
a žena s dětmi pláče u ní.