Dnes mé srdce netouží už do daleka,
jako toužívalo dříve:
doma tekoucí mu stačí řeka,
její drobné vlnky mírně skotačivé,
postačí mu v lesním mechu stezka měkká,
nad ní obloha a slunce, hvězdy snivé,
k pluhu zapřažené kravky trpělivé,
kozička, jež z chudých polí na ně meká,
veských zvonů podvečerních „Ave“ tklivé,
a hřbitůvek, prach kde otců na ně čeká. –
Po světě už nezatouží jako dříve.