Nač, dívko, nosíš
perly kol hrdla?
Snad zástavou jsou
horoucích slibů,
věrnosti, lásky?
Zahoď je do vln:
Kdo prý je nosí
na nahém hrdle,
propláče jednou
celý svůj život.
A tys tak bledá,
oči tvé vlhnou...
Rci, je už pozdě
zabránit kouzlu
neblahých perel?
Ó nerozumný,
kdo ti je věšel
na bílé hrdlo:
ten jistě tebe,
věř, nemiloval.
Ten nenahlédl
do hloubí tvého
dívčího nitra,
nehledal jádra,
cenil jen povrch.
Ten na mysli měl
jenom tvých ústek
maliny zralé,
aby je vyssál
v rozkoších lásky.
Ten jenom viděl
spanilé formy
mladého těla,
aby je ztrávil
plamenem vášně.
Ten kul jen zrady...
Ubohá dívko,
viď, skvostné perly
že zavinily
truchlý tvůj osud? –