Probudil se polní cvrček,
vystrčil ven černý krček,
dospav dlouhý zimní sen:
„Jest již teplo? Mohu ven?“
„Ne, ne,“ šeptly v letu mušky,
„zamrzlé jsou ještě stružky!“
Cvrček do podušek kles,
po čase zas hlavu vznes.
Rojí se kol včelek davy,
dá se s jednou do rozpravy:
„Pověz, zlatá včeličko,
hřeje-li už sluníčko?“
„Už, už,“ bzučí včelka zlatá,
„mez je květem růžovatá,
krásný májový je den!“
Cvrček skočil z díry ven.
Ruchu, jara plno všude,
v modru skřivan písně hude,
cvrček chopí housličky,
spustí svoje písničky.
Střídá veselé i smutné;
náhle přestal, jak když utne:
ježek stojí opodál,
chválí: „Ty jsi zpěvu král!“
„Díky, pane, vřelé díky!“
„Věř mi, zpíváš nad slavíky,
lépe nežli kos a drozd!
Pojď v můj palác, buď můj host!“
Cvrček, na slovo mu věře,
do paláce hledá dveře, –
do ježkovy tlamy pad, –
– nevrátil se dosavad.